Pozoruji sama na sobě, jak se ve mně všechno vzpírá a ježí a křičí:
"Zemana prostě ne!"
Když vidím výsledky, nejde ani tolik o tu zlost, kterou v sobě člověk vnímá (a že jí není málo). Ale daleko větší převahu má smutek. Smutek nad tím, jakou úroveň náš stát má. Lidé zapomínají na to, co přinesla minulost. A naopak se projevují veškeré, ať skryté, nebo navenek okaté pozůstatky komunistické minulosti, kterou lidé sice odsuzují, ale neuvědomují si, jak se k ní stále ve svých hodnotách a volbách vracejí. Čím je to ale dané? Za všechno může zase ona. Závist. Lidé nejsou schopní připustit si to, že by se někdo mohl mít lépe, než oni sami. Jedna část společnosti je nastavená rozumně. Lidé, co se chtějí vzdělávat, pracovat, a žít společně s ostatními s respektem. V ohledu na to, jak se mají, co vlastní a schopni posuzovat a vnímat jejich morální a jiné hodnoty. Je tu ovšem pak část druhá, kteří nejsou tak talentovaní, nebo třeba schopní. A ti mají tendenci té první části závidět. Nejsou schopni vidět už to, že ti lidé si na to těžce vydělali, museli podstoupit něco proto, aby se tak dobře měli. Řekne se to tiž lehce: "On je úspěšný, nebo bohatý." Jenže pokud je to člověk, který toho poctivě dosáhl, zapomínají na to, že ho to stálo určité úsilí, čas a musel tomu třeba i něco obětovat. Podíváme-li se do minulosti, můžeme vidět, že komunismus v našem státě způsobil to, že tomu tak nebylo. K úspěchu a penězům začali přicházet lidé, kteří vůbec nic nedokázali, neudělali, ba třeba ani nebyli vzdělaní do pozic, které zastávali. A že těch slepých, co k houslím přišli, nebylo zrovna málo. Komunismus u nás oficiálně padl. Neoficiálně? Je to smutné, ale ani po dvaceti letech zas tak moc ne. Hodnoty napasované do společnosti, si mnozí odnášejí do dneška. A my ostatní, můžeme jen přihlížet. Ovšem neznamená to, že bychom se měli distancovat, či se na truc přidat se k této druhé části našich spoluobčanů. Naopak, já sama se budu snažit, abych nikdy nedospěla do toho samého stádia. Usilovat o to, abych patřila do skupiny první. Nejde tady ani tak o volbu prezidenta, jako o postoj ke společnosti, spoluobčanům a vůbec žití v našem státu. Zamezit tomu je také úplně nemožné, alespoň zatím. Ale příklad si z toho opět vzít můžeme. Politice dnes rozumí každej Ferda (myšleno samozřejmě ironicky). A ani já tomu nerozumím a právě proto si říkám, že je vidět, jak moc je toho v nepořádku, když si toho někdo takovej, jako já všimne. Hloupost opět zvítězila. A teď? Je to pro mě výstražný signál, přátelé.
